SAMHAINOVÉ PROUDY

Ridgeway a Bílý kůň v proměnách jednoho Samhainového večera (celá verze)

Je Samhainové pozdní odpoledne, skoro večer, slunce se sklání k západu napůl zahalené v mlhách. Prozařuje je svým jasem a tvoří tak obraz mystické krajiny zahalené do průsvitných zlatých závojů. A kolem bohatství všech podzimních odstínů modré, zelené a hnědé v krajině závoji zahalené.

Míříme strmým kopcem k Staré cestě - starobylé poutní cestě Ridgeway klikatící se po hřebenech kopců rozsáhlým údolím zvaném Vale of the White Horse. Kolem je ticho, jenom naše kroky a dech, a občas z hlouby stoletých dubů a stařešin buků vynoří nějak trylek zvonka nebo pěnkavy než zase zmizí zpátky v mlžných vrstvách.

Dnes je už zdálky také slyšet to vnitřní šeptání, povídání a zpívání cesty Ridgeway. Stará cesta má totiž své vlastní věčně se měnící se proudy a rytmy. Stoupneme si měkce a s respektem do jejího dnešního proudění a broukání. Její háv je dnes proměnlivý, v textuře, barvách, tónech, světle i stínech. Z každého úhlu v každém úseku ukazuje jinou podobu a jinou tvář. Tvářt tady tajemnou v závoji oparu, tam v hábitu z mlhy propletené modrým soumrakem, a o kousek dál jasnou a briliantem zapadajícího slunce ozářenou. Tady sytě zelená tráva, támhle tmavě zelené listy ostružin, za nimi perličky krvavě rudých šípků, rozhozené zlatožluté listy a o kus dál vůně zralých divokých jablíček na divoké jabloňové entce a onde rostliny obalené v úžasné mozaice pavoučích sítí na kterých jako diamanty září kapky deště. Pavoučí medicína, zdá se, je tady v tuto dobu velice silně zastoupená.

Dole v údolí tekoucí mlžné moře, které zakrývá jakoukoliv připomínku a existenci lidského údolního světa, před námy slunce nořící se za obzor v hýřivých barvách nachu a zlata a nahoře vysoko nad hlavou čisté vysoké nebe postupně se zaplňující hvezdami. Krajina kolem si tiše pod vousy ve stéblech trav šepotá a zpíví těsně pod povrchem veci. Pod nohama v kopci draci proudy, jedno kridlo natahnute dolu az k silnici a přes cestu občas vzdušným mostem pomalu a s grácií přelétají formace ptačích hejn směřujících na sever do svých nocovišť.

Nahoře na kopci na Bílém koni je jasno a dole Dragon Hill je zahalená v husté mlze. Dnes jsem ceremoniálně pohřbila a uctila devět generací devíti generací předků krve, předků ducha, předků řemesla a pohostila ancestors krajiny. Skrze mě teď prochází mnohé, vše co bylo propuštěno a je propouštěno, abychom tu všichni mohli spočinout v tom našem propleteném propojeném proudu v míru.

Po cestě procesuji mnohé. V jednu chvíly pocit srdce rozbitého na kousíčky a velká bolest v hrudi. Potom hlubokký smutek. O kus dál vztek a zuřivost. O kus dál lístost a usmíření. A tak dále, stejně jako dnes mění svou tvář a emoce krajina Ridgeway, tak je to i v mé vnitřní krajině s propletencem ancestrálních proudů minulosti. Je toho hodně co mnou prochází a odchází, jsem dnes branou propouštění a odpouštění. A tak v rámci procesu instinktivně sestupuji ze světla západu slunce z vršku Bílého koně dolů do 'podzemí' na Dragon Hill zahalené v nepropustné mlze promíchané s tmavým inkoustem soumraku.

Krok za krokem se nořím to tmavé mlhy, scházím za předky do podsvětí. Vyjdu schody na Dragon Hill, dotknu se půdy a pokorně požádám o povolení vstupu v tento specialní čas. Jsem tu sama. Svět venku neexistuje jenom Dragon Hill a tmavá mlha a uplné ticho jako v jiném světě. Odevzdávám. Odpouštím. Propouštím. Rozpouštím. Ceremonie se odvíjí sama jako zlatá nit. Já, místo i všechna přítomná vědomí, elementy, setkáváajíci se proudy a časoprotory spolu-tvoří. Je to takový vnitře-vnější magický tanec vzájemného proplétání a splétání nové reality.

Dávám vděčnost.. Jsem... Jsme... dohromady v jednom celku, minulé věci odtékají, nové se splétají v jinou mozaiku, jinak přeskupený kaleidoskop, nově utkaná matrixe, a tak jsme postupně dosedáme do nového v krásné tiché celistvosti v požehnané krajině Bílého koně-draka, Ridgeway, Dragon Hill, Wayland Smithy, The Sanctuary, Avebury, mnoha ancestrálních mohyl, stojících kamenů i hobitích remízků a staletých dubových a bukových hájů a živoucích vědomých lesů.

A pak postupně nade mnou začínaji z mlhy vyvstávat hřebeny kopce Bílého koně, pravé Dračí křídlo údolí, rozjasní se těsně po západu slunce, mlha je čistě bílá a teče u mých nohou kolem Dračího stolce. Jsem v čarodějném kotlíku, a jako bych tu mlhu mohla rukama točit kolem Dragon Hill, jako během alchymie právě proběhnuté ceremonie, a ona pomalu jako dvě ramena řeky kolem mě odtéká zpátky do údolí směrem na Sever - Ancestral Direction. Je to jako by si předkové symbolicky k sobě brali vše co bylo zalchymizováno a propuštěno. A kopce kolem mají ten zlatorudý nádech rozpuštěného v šerosvitu.

Pár vran přelétne nad hlavou a stíny a světlo, mlha a jas, země a nebe, přítomnost a minulost prolínají se teď a tady. Nad obzorem svítí jasně Venuše.

Po cestě zpět v dolíkách cesty je promíchaný mlžný opar s tmou noci pred Dark Moon těsně před zítřejším Novem. Miluju bez baterky kráčet tady tou naší tichou noční krajinou, připadám si jako hobit. Tiše jako stín neviděna jdu po Staré cestě. Krajina široko daleko živá, jasná, otevřená, objímající. Pár míst je tu sice lepší projít rychleji a nechat je být na pokoji, jsou náladová a teritorialní a tak trochu “bodlinatá” jako dikobraz, ale zbytek krajiny je otevřený a vítající, když s ní člověk splyne a stane se s ní jedním, přijme tě jako svého, ukáže se ti ve své nádherné a moudré plnosti, a jsi v ní doma.

Ke konci cesty ještě pár kilometru z Ridgeway po silnici do udolí, tma a mlha, mám high visibility vestu, odrazky a baterku (jenom pro cestu po silnici, je na ní setsakra dobré být dobře viděn). Zastavuje auto a příjemný starý pán s paní se ptají jestli jsem vpořádku, jestli nepotřebuju pomoct. Báli se že se mi někde rozbilo auto a teď musím v hluboké tmě pěšky. Ujišťuji že jsem OK, že jsem místní a že budu brzy doma. Zahřání u srdce, dar od neznámých lidí. Domů mi ukazuje směr Velký vůz, či Sedm hvězd, Velká medvědice.

Ve vesnici potom procházím kolem brány zýmečku a na ni Helloween kostlivec s lucernou se na me přátelsky směje od ucha k uchu. Pozdravím ho taky “Good evening mister skeleton” ("dobrý večer pane kostlivče") a ze tmy proti mě se ozve rozesmáté “Good evening Miss” ("dobrý večer slečno") a kolem profrčí čarodějka s koštětem - v místním hostinci je asi dnes večer dost veselo.

A teď doma, svíčky svítí na ancestrálním oltáři, v krbu praská oheň, popíjíme čaj a vnímáme pocit lásky-plnosti a pospolitosti.

Přeji krásné a poklidné Samhainovo-dušičkové proudy všem.